Byla doba, kdy prezidentem naší země byl mimořádně vzdělaný člověk. Stanul v jejím čele přesto, že neváhal bořit národní mýty a stereotypy, bojovat proti pověrám, předsudkům a nesnášenlivosti. Společnosti nastavoval kritické zrcadlo; byl přesvědčen, že každý národ musí obhájit své právo na existenci tím, co umí a dokáže. Přísné nároky kladl na každého jednotlivce. Odmítal malost a zápecnictví. Také proto kupříkladu na českou otázku nahlížel v kontextu mezinárodního dění a činil ji nedílnou součástí evropského vývoje. Byl českým vlastencem, a přitom Evropanem. Prezidentskému úřadu vtiskl neobyčejnou vážnost a důstojnost, ze které těží jeho následovníci dodnes.

Kromě otázek souvisejících s postavením malého národa uprostřed Evropy mu ležel na srdci osud demokracie. O jejích podobách soustavně přemýšlel. A také o rizicích, které ji ohrožují. Nikoliv náhodou se pro mnohé občany stal inspirací a posilou v totalitních časech, které následovaly bezprostředně po jeho smrti. Zároveň ale platí, že pro nemalou část společnosti zůstával nepohodlným, což názorně dokládají i osudy Masarykových pomníků: s každou změnou režimu jsme svědky buď jejich odstraňování, nebo jejich znovuodhalování. Kolikrát během necelého jednoho století!?

Nyní Masarykovi opět stavíme pomníky a odkazujeme se na jeho myšlenky. Ale neměli bychom ztrácet ze zřetele slova Jana Skácela: Budou ho citovat. Ale řídit se podle něho nebudou. Nikdy se podle něho neřídili.

Výstava vznikla ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.